Ekonomika "postavená na hlavu"

Publikováno: 
28.2.2017

Na jedné z našich besed jsem potkala jednu velice zajímavou bytůstku. Je jí paní Emer (nikdo jí prý jinak neřekne). Zaujaly mne její myšlenky, a tak vzniká tato přibližně třídílná série článků na téma ekonomiky daru. Říkáte si, co to je zač? A jestli to není náhodou paradox (vždyť přece ekonomika nemůže fungovat na principu darování - to by všichni jen brali, přijímali a nic nevytvářeli)! Jenže ono to skutečně postavené na hlavu není. Ale všechno postupně... Začněme třeba tím, co nám o sobě a svém životě paní Emer napsala...

 

Tak takhle to tedy bylo …

… aneb trocha historie a některé použité zdroje.

 

Vyrůstala jsem v tak láskyplné a úplné rodině, jakou jen mohli dva poctivě se snažící přemýšliví lidé vybudovat. Nejvíc mě ovlivnil táta, který se mně i mé starší sestře hodně věnoval. Máma nacházela největší uspokojení ve své práci. Asi nebudu daleko od pravdy, nařknu-li ji z workoholismu. Což není výčitka, ale významný poznatek. (Byly doby, kdy to výčitka byla a já si svatosvatě slibovala, že já taková nikdy nebudu. Nebudete potřebovat víc než jeden pokus, abyste uhodli, čemu se dnes nejraději věnuji já.)

Na univerzitě jsem přišla na to, že mě požitky určené vysokoškolákům nenaplňují a začala jsem hledat hodnotnější způsob prožívání života. Jako většina ostatních dospěvších jsem uvěřila, že jej najdu v rodině – v manželství a mateřství. Jenže tyto zážitky pro mě nebyly nikterak medové. Péče o děti a soužití s manželem ze mě systematicky a dlouhodobě vysávaly veškerou energii. Všichni mě přesvědčovali, jak jsem úspěšná a jak výborně se mám cítit, ale já se propadala hlouběji a hlouběji do depresivních stavů. Připadala jsem si vykradená, vybraná až na dno. Rozbitá. Bezcenná.

Pronásledovala mě otázka, co jsem udělala špatně, že se ze života nedokážu radovat. Že mi žádný z obvyklých mechanismů získávání potěšení nepřináší dlouhodobější štěstí. Radost mi vždy vydržela nanejvýš tak dlouho, jako trvala samotná rozptylující aktivita. Nikdy nedožila druhého dne.

Po narození druhého dítěte jsem si ale začala všímat jiskřiček štěstí, které v té, tehdy již pořádně černé tmě, zářily o trochu déle než ostatní. Začala jsem je stopovat. Objevila jsem lidi, kteří jsou radostí tak nasycení, že sami září. Ale pořád jsem nechápala, co tyto okamžiky a osobnosti spojuje.

První vlaštovkou mezi mými (snad celkem autorskými) myšlenkami bylo zjištění, že je důležité rozlišit v reálném životě dar a oběť. Stejný čin může být zdravý, odehraje-li se jako dar, nebo destruktivní, prožije-li jej člověk jako oběť. Tato myšlenka se v mém nejbližším okolí nesetkala s pochopením: Že prý oběti jsou stejně důležité, ne-li důležitější než dary, protože když nemusíme nic obětovat, tak to za moc nestojí(me). Snad proto jsem se tehdy nedopracovala k přesnému pochopení, jak darování funguje a proč je tak důležité.

Pak mi přišly do cesty myšlenky, které mi začaly rozjasňovat obraz. Za všechny bych jmenovala alespoň knihu Aldouse Huxleyho Ostrov, myšlenky Libora Malého a štědrou sociální síť Hearth.net, online přednášky Charlese Eisensteina (Sacred Economics). Najednou se dařilo novým způsobem chápat z dřívějška známé "životo-stylové" pasáže z buddhismu i křesťanství.

K jádru pudla jsem se dostala až po nějaké době – pokusy na sobě, svém žití a prožívání. Byli jsme v té době finančně nezajištění, nemajetní. Veškerý čas a energii mi zabírala péče o děti, domácnost, manžela, půlúvazková práce a dostudovávání vysoké školy. Skoro rok jsem se zvládla tímto stavem skutečně užírat. Něco mě hnětlo a trápilo, připadala jsem si hrozně ubohá a marná. Ale rozumem jsem nedokázala přijít na to, proč mě takové pocity pronásledují. Zcela očividně jsem zvládala víc, než co by v těchto podmínkách bylo možné od člověka očekávat.

A pak, před Vánoci, jsem se sesypala z toho, že nemám svým blízkým co dát pod stromeček. Všichni kolem mě byli majetnější, vynalézavější, měli víc času a energie na tvorbu působivých překvapení. A nakonec, o těch nejnuznějších Vánocích, co pamatuji, mi to sepnulo. Přišlo mi to skoro neuvěřitelné, ale byla to pointa: Na celé bídě je nejhorší to, že omezuje naši možnost dávat. Přečtěte si to ještě jednou! ----||---- Ano! Celou dobu jsem si hloupě myslela, že nejvíc bolí nedostatek věcí pro sebe, ale zakopaný pes byl úplně na opačné straně. Cítila jsem se bezcenně, protože člověk je postavený tak, aby svou hodnotu odvozoval od velikosti darů, které dává druhým! Hodnota života, radost ze života a životní síla se odvíjí od množství přijetí, které se člověku za jeho dary dostává. To příroda nás takhle chytře nastavila, abychom se bez přijetí druhými lidmi neobešli a museli žít společensky. Schopnost sdílet, dávat a přijímat byla v evoluci tak významná, že vešla do našeho hodnotového systému jako niterná potřeba! Byl to hluboký hlad po možnosti dávat a být přijímána, co mě takovou dobu soužilo.

Nejenom konzumní filosofie, ale i Erich Fromm je vedle! Hodnota člověka není v tom, co vlastní, ale není ani v tom, co je v něm nastálo. Hodnota jednotlivce se s evoluční daností odvozuje od hodnoty jeho darů, které jsou přijímány.

Protože jsem byla dlouho okolnostmi nucena obětovat veškeré svoje prostředky – peníze, čas a energii – neměla jsem z čeho rozdávat. Připomeňme si, že oběť není dar, i když může vypadat stejně. Rozdíl je v tom, že oběť nepřináší radost. Vzniká nedobrovolně, vytržením. Způsobuje psychické zranění.

Ano, stejnou věc lze darovat, prodat, může být obětována nebo ukradena. Úbytek z disponibilního vlastnictví je stejný, ale výsledek je zásadně odlišný! Darování následované přijetím produkuje štěstí. Prodejem se statky jen proměňují na peníze. Ukradením - nebo vynucenou obětí – dochází k újmě majetkové i psychické. Přicházela jsem o vše a k tomu se propadala do psychické propasti.

Pro mnohé ženy v mém okolí bylo manželství a mateřství pointou – nejnaplňujícnějším sebedarováním. Já nic takového neznala. Zřejmě ale jen proto, že jsem nedokázala získat čas na svobodné vynětí statků ze svého vlastnictví a dobrovolné darování. A protože moje okolí nebylo nikterak zdatné v umění přijímání, byla jsem celé roky psychicky o hladu.

Tak takhle to tedy bylo. Zjistila jsem, jak úzce dobré žití souvisí se schopností darovat a uměním přijetí. Samotné zjištění mi ale kvalitu života moc nezvedlo. Změna myšlení a mnoha životních zvyklostí byla jen začátkem, jen vynalézáním žebříku na lezení z hluboké propasti. Pohnout svět svým příkladem je jistě důležité, ale je to jen malá část toho, co mě po tomto zjištění čeká. Mým posláním je hledat zákonitosti darovacího systému a pomáhat v jejich objevování svým bližním, svému okolí a všem, kterým se v životě nedostává přijetí, lásky a štěstí...

 

Pokračování příště...:-)

 

Ostatní články autorky:

http://www.zijemespolu.cz/zpravodaj/neandrtalci-v-supermarketu-ii-dil

 

 

 

Autor: 
E-liska
Hodnocení: 
Průměr: 4 (3 x hlasováno)