Evoluci pohání spolupráce...a tak se spojujme :-)

Publikováno: 
27.8.2018
Rubrika: 

Ano, je to tak, po přečtení knížky "Biologie víry" jsem si téměř jistá (minimálně alespoň věřím), že Darwin neměl (bohudík!) pravdu. Evoluce není žádným přirozeným výběrem, kde přežívají pouze Ti nejschopnější a nejsilnější a kde dokonce podobu organismu neurčuje pouze jeho schopnost dobře žít, ale taktéž být atraktivní pro své případné sexuální partnery. Evoluce je o spolupráci!

Kniha "Biologie víry" Bruce H. Liptona. která se mi nedávno dostala do rukou, není žádnou velkou novinkou, poprvé u nás tato knížka vyšla v roce už v roce 2011 a v roce 2016, díky nadšení tisíců čtenářů po celém světě, vyšlo i u nás její 2. rozšířené vydání. Od stejného autora jsem nejdříve před dvěma roky přečetla jeho knížku "Líbánkový efekt", možná právě proto jsem tak dlouho otálela s jeho "Biologií víry", která se mi dle anotace zdála jen rozšířenějším pojednáním toho stejného, o čem jsem se dočetla v "Líbánkovém efektu". Jaký to byl omyl! 

Teprve s touto knihou se mi otevřel do té doby pro mne neviditelný svět. Svět a víra na něm založená, že skutečně pomocí spolupráce můžeme společně (evolučně) tvořit nový a lepší svět, který nezávidí na přežití nejschopnějších, ale na spolupráci všech se všemi! Píšu zde o tom právě proto, že náš portál Žijeme spolu má a vždy měl naprosto stejnou motivaci - pomáhat lidem se spojovat. Vždyť i jednotlivé jednobuněčné organismy, jak autor v knize "Biologie víry" popisuje, měli po celé věky tendence shlukovat a sdružovat se do větších celků (a to i přesto, že každá taková jednotlivá buňka má v sobě informaci, tedy de facto funkční ekvivalent nervového, zažívacího, dýchacího, vylučovacího, endokrinního, svalového, kosterního, oběhového, či reprodukčního systému, pokožky ba dokonce i imunitního systému). Zprvu se jednalo o volná společenství, či „kolonie“ jednobuněčných organismů, které usoudily, že je lepší být pospolu, než aby každý „bojoval sám za sebe“. První buněčná společenství sestávala z desítek a stovek buněk. Evoluční výhoda však vedla k tomu, že se začaly objevovat organizace s miliony, miliardami, ba dokonce biliony buněk, které se uspořádávaly do struktur již viditelných lidským okem - například lidských orgánů, poté rostlin, živočichů a samozřejmě také člověka. Takže my lidé jsme vlastně jen složitější, organizovanou strukturou mnoha buněk. A co je potom celé lidstvo? Představte si nyní, že by "daly hlavy dohromady" skutečně všichni lidé na této planetě, každý člověk se svou hrstkou moudrosti by přišel, naslouchal by ostatním a poté přispěl... někteří autoři tomu říkají tzv. kolektivní mysl neboli kolektivní inteligence. A co když právě taková kolektivní inteligence vytváří mysl Boha? Anebo se rovná Bohu? Kdo ví...

Jisté však je, že dnešní nově se vyvíjející obor epigenetiky, o kterém Bruce H. Litpon v knize také hojně mluví, operuje s jednou úžasnou Lamarckovou myšlenkou, která byla nahrazena právě darwinismem a poté neodarwinismem, jehož postuláty jsou v dnešní vědě dodnes obecně akceptovány. Tato myšlenka (postulát) zní: organismy získávají za svého života zkušenosti a ty pak zúročují při tvorbě svého potomstva (např. pokud srna hodně běhá, budou mít její mláďata silné nohy). No není to přímo báječné? Není to báječné právě v tom, že jsme tvůrci nejen svého života (o čemž kniha "Biologie víry" také hojně pojednává), ale také životu dalších, tedy našich biologických potomků? Že naše DNA není nic, co nás určuje (více viz opravdu kniha), ale že to, co předáváme potomkům, může být vždy dokonalejší a dokonalejší? Takže jestliže například naši matku potkal nádor mozku, nemusí takový nádor mozku (přestože máme k němu dědičné dispozice) propuknout u nás, když změníme například naše vzorce chování, návyky a třeba i stravu? A že díky nám, kteří se například za svého života staneme skutečně pány svého osudu a veskrze šťastnými jedinci, budou moci naši potomci žít (a mít k tomu i dispozice!) stejně šťastný život ?

Z knihy Bruce H. Liptona jsem si tedy vzala dvě důležitá poselství: 

- spolupráce je skutečně tím, co nás pohání vpřed a co nás činí odolnějšími a díky čemuž se evolučně vyvíjíme (nikoliv důraz na individualitu a soutěživost)

- jsme pány nejen svého osudu, ale i osudu dalších našich potomků a celých generací

 

Autor: 
E-liska
Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 x hlasováno)