Jak se žije malým pekárnám v Orlických horách

Publikováno: 
18.5.2017

 Bylo nebylo. Kdysi dávno žil jeden starý pekař, který pekl vyhlášené pečivo široko daleko. A protože si své tajemství nechtěl nechat do hrobu, jednoho dne naučil řemeslu také svého syna. Na smrtelné posteli mu kladl na srdce: "Peč vždy poctivě, pořádně koulej bochníky, neošiď rohlíky ni o jediné zrníčko máku...". Jak otec řekl, tak syn udělal. Opět se věnoval řemeslu, jak nejlépe uměl, a když umíral, kladl svému synovi na srdce: "Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se ani s Pánem Bohem, ani s lidmi."

Idylka, viďte? Zároveň otázkou je, proč by tomu nemohlo být takto i nyní v "moderním světě"? Inu, mohlo... Problémem ovšem je, že dnes se poctivému řemeslu opravdu nefandí a zároveň je stále v jakémsi pomyslném područí velkých, mnohdy i nadnárodních firem a dalších gigantů. Nejinak je tomu samozřejmě v pekařství u nás v Orlických horách. Možná mnozí z vás zavadili o zprávu, že v Rokytnici v Orlických horách je na pokraji zániku místní vyhlášená pekárna, která je dle mého až téměř symbolickým příkladem toho, jak to dnes "chodí". 

Jeden hořkosladký příběh aneb Jak to všechno začalo...

Jednoho krásného jarního jitra jsem jako jindy vychystávala objednávky na rozvoz z našeho e-shopu a tu opět jako obvykle mi bylo doručeno rokytnické pečivo. Jenže spolu s ním také zpráva, která zněla "končíme provoz". V tu ránu se ve mě něco mocně zvedlo a do dnešních dní to tam vězí. Co že to je? Je to otázka "proč?!". Proč končí něco, co je opravdu smysluplné, a proč místo toho nekončí něco, co smyluplné není ani trochu? Zmocnila se mne beznaděj... Několik dní nato se na mém Facebooku objevil odkaz na facebookovou stránku města Rokytnice a tam samozřejmě text výzvy od samotného pana starosty, aby lidé sdíleli zprávu o rokytnické pekárně a o tom, zda by se jí někdo nechtěl ujmout. Okamžitě jsem reagovala a napadlo mě, že bychom se zkrátka všichni ti, kteří nechtějí zánik pekárny dopustit a mají chuť ze svého vzácného času malinko nabídnout, dohromady spojili a vytvořili například družstvo. Družstvo by si pekárnu pronajalo a případně se společně se stávajícími zaměstnanci, kterých bohužel mnoho není, podílelo na výrobě a do budoucna i propagaci pekárny. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se nápad ujme a že se přihlásí tolik aktivních lidí! A tak začal náš příběh...

Zanedlouho poté se ještě na Facebooku objevila stránka Zachraňme rokytnickou pekárnu, kde je již ucelený přehled informací. Mimo jiné se tam dočtete (dovolím si citovat, jelikož je to zároveň i příběh rokytnické pekárny):

Smyslem těchto stránek je snaha o záchranu původní rodinné pekárny v Rokytnici v Orlických horách z konce 40. let 20. století, která využívá k pečení originální zděnou parní pec. V srdci Orlických hor v Rokytnici stojí a doposud pracuje malá rodinná pekárna s unikátní zděnou parní pecí. Nemá velkou produkci pečiva, ale ve ztrátě není a přináší majitelům prostředky na slušné živobytí. Využívá možnost péct původní české pečivo klasickým způsobem. Rodina ale zestárla, děti se rozutekly nebo nemohou pokračovat a v tuto chvíli se zdá, že nemá tato situace řešení... Pokusme se nového majitele najít! Objekt pekárny je vedle původní pekárenské technologie vybaven také moderním bytem v 1. patře, kde může nová rodina pekaře bydlet. V místě je mateřská i základní škola, lékařské ordinace, železnice a blízko do okresního města Rychnova n. K. (17 km) nebo Žamberka (12 km). Pekárna má zavedenou síť odběratelů, ale na dobrý marketing nebyl často ani čas... Myslíme, že nabídka je ideální pro někoho, koho pekařské řemeslo baví a má nápady, které nemá kde realizovat. Pekárnu by bylo možné si dlouhodobě pronajmout nebo ihned odkoupit. Určitě je možné jednat i o několika splátkách. (Poznámka autorky článku: Ještě si dovolím doplnit, že v pekárně se bez přerušení kontinuálně vyrábí již od 18. století, pokud tedy budeme hledat v dobových archivech. Také bylo pár záběrů z pekárny použito ve slavném filmu Císařův pekař a místní pečivo je opravdu vyhlášené, protože například chleby se zde dělají z originálního kvasu (nekupovaného!), zcela ručně a bez podílu jakýchkoliv zlepšujících látek, což je v České republice již vlastně naprostý unikát a takto tradičně je vyráběno již jen mizivé procento chleba). 

Pokud jste dočetli až sem, možná vás napadne, že je to ilustrativní příklad toho, jak to být nemá. Jak se stárnoucí majitelé pekárny udřeli, jak není žádného následovníka (také se možná ptejme proč?), jak nebyl v důsledku mnoha práce čas ani na propagaci a reklamu a jak není z této patové situace viditelné téměř žádné řešení. Možná si spolu se mnou říkáte: Tak tohle je příběh poctivého českého řemesla? Kde jsou ty zlaté české ručičky? To už asi nejsou zlaté, ale upracované, sešlé a nemohoucí? 
 
Na druhou stranu je tento příběh ještě příběhem s poměrně dobrým koncem (nebo novým začátkem?). Pekárna nezaniká z důvodů finančních, ale skutečně z důvodu čistě zdravotních. A právě důvod finanční je mnohdy začátkem krachu mnoha malých českých pekáren. Nedávno jsem se dozvěděla přímo z úst majitele zdejšího mlýna, že v jeho okolí měl po revoluci relativně slušný odbyt mouky, jelikož malých pekáren byla spousta. Poté k nám přišly "na návštěvu" velké řetězce, které si sami začaly péci, lépe řečeno rozpékat pečivo, začaly tlačit cenu za odkup jiného pečiva dolů a mnoho místních pekáren díky tomu zkrachovalo. Nemohly totiž dodávat pečivo ani do velkých supermarketů (leda tak za směšně nízké ceny), ani malým krámkům, kteří díky rozpínavosti řetězců začaly rovněž houfně zanikat. 

Jak jsem se posléze dozvěděla v několika dalších malých českých pekárnách zde v Orlických horách, tak konkurence je dnes opravdu obrovská a tlak na to, aby se pečivo vyrábělo co nejméně poctivě (tedy co nejrychleji) také. Už je možná jen krásnou vzpomínkou, že pekař udělá kvas, zadělá na těsto, použije jen mouku, vodu a sůl, těsto nechá vykynout a pak vyválí nádherné bochníky a strčí je lopatou do pece, kde je nechá do křupava a voňava upéct. Až na opravdu malé výjimky (viz výše zmiňovaná rokytnická pekárna) se bohužel kvůli urychlení, úspoře času a náročným požadavkům zákazníků na vzhled pečiva musí použít spousta dalších přípravků - v ideálním případě pouze ten "zlepšující", který neobsahuje de facto nic nebezpečného ani příliš chemického, a dále trocha kvasnic a kupovaný pekárenský předpřipravený kvas. U běžného tukového pečiva jako jsou například rohlíky nebo koláče je situace ještě jiná a tam je již těch látek poněkud více, i když nelze tvrdit, že by se opět jednalo o nějakou šílenou chemii. Ale zkrátka mouku, vejce, tuk, cukr a mléko již nikde téměř nehledejte, pokud se tedy nejedná o někoho, kdo se pečení věnuje jen tak mimochodem jako naše zlaté Zelené vrány z Líšnice :-)
 
A jaký je tedy konec příběhu? Samozřejmě, že otevřený... Dokud lidé nepochopí, že výhrou pro ně není nákup levnější varianty pečiva (samozřemě čehokoliv), ale výhrou je naopak zakoupit zdravé místní produkty, a zároveň tak podpořit místní lidi a tím i sebe sama skrze uzavřený koloběh lokální ekonomiky, situace bude stále velmi smutná... 

A trocha obveselení na závěr. Stále věříme, že všechno dobře dopadne! Na scéně se v tuto chvíli objevují zachránci a snaží se úspěšně probojovat až do zdárného konce :-) Děkujeme Unii živnostníků, která pekárnu v Rokytnici kupuje a má v plánu nejen zachovat status quo, ale také nastartovat její lepší časy skrze větší regionální i turistickou propagaci a další věci s tím spojené. V tuto chvíli více napsat nemohu, ale všichni věříme, že se vše v dobré obrátí, jelikož to jsou zatím na první pohled hodně akční chlapíci (nejen chlapíci), kteří mají za sebou čtyřletou historii a téměř sto tisíc členů z řad malých živnostníků. V plánu je samozřejmě případná spolupráce této Unie s lidmi, kteří se do záchrany pekárny dosud angažovali a kteří by chtěli jakkoliv vypomáhat, dokud se situace s pracovními místy neustálí (protože opravdu - pohledat dnes pekaře či člověka, který by stál o tuhle dřinu, i když krásnou a poctivou, je opravdu složité. Takže stále platí: "Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno." (jak by řekl František Cyril Kampelík).

A já jen doplním: Přestaňme stavět na vzájemné konkurenci, ale zkusme to opravdu formou spolupráce, které se ne nadarmo říká vyšší forma konkurence. Protože to, co je dobré, poctivé a trvanlivé (nejen chléb vezdejší) vzchází vždy z potřeb nás, občanů - nehledejme to tedy nahoře... 

 

 

Autor: 
E-liska
Hodnocení: 
Průměr: 5 (4 x hlasováno)