Jarda a Terka aneb Příběh jednoho jídla a jedné lásky...

Publikováno: 
4.6.2018
Rubrika: 

Protentokrát přinášíme dokonce "dvojrozhovor" Jardy s Terezkou, které jsem měla tu čest poznat loni, když se přidali k našemu pravidelnému měsíčnímu "Setkávání u Kance". A protože mi přišli jako velmi zajímavá dvojka s nevšedními názory a nevšedními zvyky především v oblasti jídla (dozvíte se, že i jídlo se dá jíst tzv. z druhé ruky), tak jsem je požádala o rozhovor :-)

Jardo, mohl bys trošičku zevrubněji popsat fenomén "konťákování", jak tomu vy osobně s Terkou říkáte? Kde se to vůbec vzalo a proč? A jak jste se k tomu s Terkou vůbec dostali?

T: Tendence vše dojídat a nic nevyhodit u nás obou byly možná už od dětství, ale pravý koňtákování, jako takový, začalo až na Zéladnu před necelými třemi lety. S oblibou to vyprávíme, protože to bylo asi tak, že jsme ze zvědavosti otevřeli kontejner u Pizza Hut, což je prostě fast food, a tam leželo krásně naskládaných 8 pizz v krabících, a ještě některý vlahý. Od té doby se to s námi veze a stala se z toho taková Járova závislost.

J: Jedná o tzv. dumpster diving, což je obecně zažitý název pro tuto činnost a dá se volně přeložit jako ,,potápění se v odpadcích“. V podstatě jde o hledání čehokoliv užitečného v odpaďáku. Pro někoho odpad, pro někoho poklad :-) Zdaleka se nejedná jen o vyhazování jídla, ale i jiných výrobků a to kvůli třeba drobnému vybočení z průměru – větší velikost, křivější tvar, odřenina. Je to rovněž strašidelná ukázka, jak obchody netřídí a vítězí pohodlnost nad odpovědností.

Jak moc ušetříte? Kupujete si vůbec jídlo normálně? Vím o vás, že pořád něco zavařujete, kvasíte, nakládáte...

T: Po pravdě toho moc nekupujeme. Když už něco koupíme, tak buď od vás (od nás) od spolku Žijeme spolu nebo ve slevě před koncem trvanlivosti, ale to už musí být aspoň 40% jinak to nemá cenu :D Většinu jídla opravdu vykontíme. Máme už svá místa a víme, kam vyrazit třeba pro ovoce a zeleninu, kam pro pečivo a kam pro mléčné výrobky. Někdy je to ale taky dost náročný, protože většinou nemáme srdce tam to jídlo nechat a pak třeba jíme i věci, které bychom normálně nejedli nebo pak půl dne právě zavařujeme, vaříme nebo nakládáme. Teď už toho i spoustu rozdáme, lidi o nás vědí, že to bereme v kontejnerech a stejně si to od nás vezmou, takže máme radost, že jídlo posíláme dál a zároveň šíříme osvětu o tom, jak se i u nás obrovsky plýtvá s potravinami.

J: Ono to má i své negativní stránky, protože už nám teď nejde jen o to ušetřit, ale spíš zamezit zneužívání zdrojů. Když najdeme 50 banánů, tak se zažívání raduje, ale taková dieta založená na nalezených koblihách vám ukáže, co tělu nedělá dobře. Snažíme se však ve všem hledat pozitiva, takže nakonec na vlastní kůži zažíváme, co nám prospívá a co ne. Fajn poučení. Je mi jasný, že je to trochu nechutný, ale neradi pracujeme pro peníze a z musu. Statistiky uvádějí, že se vyhodí 40 % vyprodukovaných potravin, a já si myslím, že kdybychom těch 40 % potravin nevyhodili, tak můžeme o 40 % méně pracovat a raději tančit, zpívat či si hrát :-).

Jardo, jste pro mne s Terkou takové trochu zjevení i v jiných ohledech - neustále záříte, chováte se k sobě mile tak, že by Vám člověk pomalu nevěřil, že jste spolu tak dlouho. Prozradíte recept?

T: Zas tak dlouho spolu ještě nejsme :D I když pro někoho je 3 a půl roku dlouhá doba. Myslím, že základ je, že jsme hodně spolu. Na cestách jsme spolu byli 24 hodin denně rok a půl a když jsme přijeli zpátky a tolik jsme se neviděli, chyběli jsme si. A pak je taky něco jiného, když jsi s tím člověkem v jedné místnosti, myslíš si, že jste spolu, ale vlastně s ním nejsi. Je potřeba udělat si na partnera čas a věnovat mu plnou pozornost. Proto se taky občas sbalíme a jdeme na procházku, kde na sebe máme opravdu čas. Jsou to i takové denní rituály, jako pusa k dobrému ránu, při příchodu z práce nebo na dobrou noc. Jsme takové povahy, že se nehádáme, ale občas samozřejmě nějaká bouře přijde, naštěstí většinou brzy zjistíme, že se chováme jako blbci, když každý má svou představu a nechce přijmout představu toho druhého. Je potřeba si to včas uvědomit, zasmát se tomu, dát si pusu a vymyslet společné řešení. Ještě jedna věc, co děláme... Říkáme tomu nabíječka. Často a hodně se objímáme :-)

J: Řekl bych, že k sobě chováme velký respekt a toleranci. Máme se v úctě. Výše jsem zmínil, že nesnášíme musy a představy o tom, že bychom něco měli. Snažíme se chovat přirozeně - tak nějak, jak to vychází přímo z nás. No a pokud víte, že ten druhý to myslí opravdově (a to člověk vycítí), ale vy máte jiný názor, nezbývá než si hodně povídat a dojít k nějakému koncensu. Baví mě to takhle žít, je to zatím to nejlepší, co jsem si mohl zkusit. Stále mi to víc dává, než vkládám. Prostě vyšší smysl, jednota, těžko popsat slovy. Vlastně možná citátem z oblíbeného filmu - Štěstí je skutečné, pouze je-li sdílené.

S prohlubováním vašeho partnerství možná tak trošku souvisí i společná záliba v akrojóze, kterou jsem měla možnost naživo shlédnout na vašem úžasném Svatbafestu. V tu chvíli mi tak nějak na mysl přišlo, že je to vlastně něco úžasného i pro partnerský život - neustálá pozornost, soustředěnost, spolupráce, byť v tu chvíli jen tělesná. Vnímáte nějaký posun ve vašem partnerském soužití od té doby, co jste tuto formu jógy začali praktikovat?

T: Nevím, jestli úplně posun, ale určitě je to ve vztahu velice přínosná věc. Je to hlavně o důvěře, o synchronizaci a komunikaci. Důvěra je základ. Musíš si být jistá, že tě partner udrží. Je to skvělý, když můžeš dělat se svým nejbližším něco společně, a ještě při tom posilovat. Navíc to vypadá krásně. :-)

J: Začali jsme cvičit na cestách, už samotné cestování byl velký posun a nejde to rozdělit a říct, co nás kam posunulo. Spíš cítím, že máme stále prostor k dalšímu posunu. Věřím, že při akrojóze lze dosáhnout niternějšího propojení než jen tělesného. A pak to teprve bude jízda!

Ještě bych se ráda zeptala na vaše plány do budoucna. Nyní vím, že docela často a rádi cestujete a objevujete. Jak byste si nyní sami sebe představovali v horizontu deseti, patnácti let? Tady. V Orlických horách...?

T: To je otázka, na kterou sami neznáme odpověď. Necháváme tomu volný průběh a věříme, že vše dopadne, tak jak má. Teď se budeme stěhovat na permakulturní zahrádku k České Třebové, ale podorlicko nás pořád táhne, jsme tady doma. Takže doufáme, že dopadne jeden velký pozemek nedaleko Rychnova a tam si vytvoříme permakulturu vlastní. Do světa nás to ale taky pořád táhne, takže plánujeme přes zimy jezdit za teplem na jižní polokouli. Jak dlouho to bude vycházet uvidíme, ale minimálně na tuhle zimu mizíme zase na Zéland, do Austrálie a teď nedávno jsme se nadchli dobrovolnickým projektem na záchranu pralesa na Sumatře, takže snad zamíříme i tam.

J: Já už si radši nepředstavuju a neplánuju nic, asi to neumím. Zatím mi to moc nevycházelo a často jsem se k nějaké vizi upnul, a když nevyšla, byl jsem na tom dost špatně. Popravdě mám sny, avšak je jich tolik, že žít do pětistovky mi nebude stačit, a tak to nechávám plynout a něco vyjde. Díky cestování si všeho víc vážím a zejména toho, jak se u nás v republice máme hezky. Člověk má možnost porovnávat a máme se tu jako prasátka v žitě, navíc jsme za poslední rok poznali mnoho skvělých lidí hlavně tady v Orlických horách. Beru je za rodinu čili domov.

6) Kde se s vámi můžeme setkat osobně? Máte nějaké stránky?

T: Osobně kdykoli při náhodném setkání nebo na srazu Žijeme spolu, kam pravidelně a moc rádi jezdíme. Webovky máme z našeho cestování po Zélandu, ale nejsou moc povedené a teď už tam nic nepřidáváme, ale koho by to zajímalo, tak tady. Pak máme ještě soukromé webovky, spíš něco jako elektronický deník s fotkami, ale jestli se to podaří, tak bychom chtěli teď přes léto, kdy chceme cestovat s naším 30 let starým Peugeotem 205 poháněným vyfritovaným olejem, založit blog Hranolky na cestách. Jsme sami zvědaví, jak to všechno dopadne.

J: Osobně se setkat, to je ta nejlepší možnost, jak se setkat. Já bych sdílel i ten deník s fotkami, protože jsem ho od Terezky dostal jako narozeninový dárek, zatím jsem si ho moc neužil a přijde mi líto, že jsem to sám ještě plně neocenil, takže tedy https://nas-maly-rodinny-denik.webnode.cz/. K osobnímu setkání bych vás chtěl pozvat k nám do ráje do maringotek (v České Třebové). Budeme tam na podzim a příští rok od jara. Postelí máme dost :-)

 

Terko, Jardo, moc děkujeme za rozhovor :-)

 

 

Autor: 
E-liska
Hodnocení: 
Průměr: 3.7 (3 x hlasováno)